Zlatovlasé, bledé víly
tančí na dně lesklých vod;
zlatovlasé, bledé víly
v křišťálném svém zámku kvílí,
rusalek lká smavých rod.
Nad lož z ebenu se sklání,
na němž mrtev leží jun:
nevzbudí ho ni vil lkání,
nevzbudí ho ni kvil, štkání,
nevzbudí ho ni zvuk strun.
Bída zírá z jeho tváří,
z jeho očí zírá bol,
zlomený v nich odboj září,
jenž se s hnusem žití páří,
ubit v třesku kladiv, kol.
Líbají mu oči, líce,
líbají mu čelo, skráň,
hlučnou píseň zpívajíce,
víří kolem něho, kštice
jejich zlaté vlají naň.
„Krásný june, krásný june,
k životu se probuď zas,
krásný june, krásný june,
procitni zde v říši slunné,
chystáme ti hodokvas.
Běda ti, ó, krutý světe,
mrzký vrahu synů svých,
přijde bouř a tebe smete,
z ruin tvých svět nový vzkvete,
vzroste plémě mužů lvích.“
Zlatovlasé, bledé víly
neslaví dnes již svůj hod,
zlatovlasé, bledé víly
juna do leknínu skryly,
na hladině jenž čněl vod.