A přijde mesiáš a přijít musí! Ó, jistě přijde lidstva spasitel, by nás jha zbavil, svírá nás jež, dusí a rabství znamení nám smazal s čel.
Až člověk nejvíc bolů a běd zkusí, pak zjeví se on, smutných těšitel: vstříc hledíme my příchodu již jeho, my doufáme, my věříme i v něho.
Jenž věky věků ždán byl neustále, jenž trůnil v nádherných vždy snílků snách, jenž mocnějším nad mocné bude krále a ozáří svět jako slunce v tmách,
on blíží se již, přijde nenadále, by rukou smělou na tmy tvrze sáh, by rozmetal je, prestol hanby svrhl a s korouhví svou v sídla slavná vtrhl.
Jím nebyl onen, který na Golgatě (by lidstvo spasil prý) byl popraven, jenž v řasnatém a prostém chodil šatě a pokoru a skromnost kázal jen,
jenž horlil proti přepychu a zlatě a o království nejsoucna snil sen, neb každé odříkání zlo jen páše. Byl jedním z předchůdců však mesiáše.
I zjevil přece mesiáš se pravý! Šel hlásat učení své v šero měst a do života hlučné vstoupil vřavy, radostnou všude rozšiřoval zvěst,
jas nesa zářný v zatemnělé hlavy, že bratrství všech lidstva spásou jest. Když strojů hluk se k lidskému nes uchu, tu přišel a s ním nastal převrat duchů.
Byl krásný májový den. Slunce hřálo, zvouc všechno lidstvo k něžným lásky hrám a každé oko blaha tuchou plálo. Vítězný mesiáši, vítej nám! –
se v sférách širou dálí rozléhalo. Šel tiše, nepoznán, šel klidně, sám, šel burcovat lid ze sna k velkým činům, šel k trpícím, šel k smutným bídy synům.
Cookies on Poetry Cove