MIRJAM má krásná, Mirjam má snědá, proč jsi tak smutna, proč jsi tak bleda? V očí tvých plamu cosi je skryto, v duši tvé bílé pevně je vryto,
Mirjam má milá, Sulamith moje, proč se dnes hrůzou tělo chví tvoje? – – Mirjam, ty mlčíš, vím však, co tebe v nitru tvém drásá, mučí a střebe,
vím i, co něžné srdce tvé cítí, budou nás vraždit, budou nás bíti, černé sem sotně zase dnes vtrhnou: s výkřikem divým na nás se vrhnou.
Židům všem zhouba buď a zmar! Pozdraven budiž dobrý car! Středověk žije. – V dávném jak čase vnesou smrt v naše uličky zase,
Goles kde vládne (věčná to tíseň), bídu kde hroznou pokrývá plíseň, budou tu pálit, loupit a plenit, lačni jak tygři zuby své cenit,
hanobit ženy naše a dcery, vzduchem že zazní děsu kvil sterý, budou to dnové strachu a hrůzy, smečky až přijdou poštvané luzy,
na našich mukách budou se pásti, z carovy vůle vraždit a krásti. Dlouhým již proudem teče krev: Bělostok, Homel, Kišiněv!
V smrtelném nyní zápase zmítá carská se říše. Saně tu lítá v pošmourné ghetta uličky vpadá, za to, že našich dělníků řada
v popředí oněch reků se staví, kteří jdou zdolat samoděržaví. – – Vidělas, když jsem s nimi táh tudy, v rukou mých prapor krvavě rudý?
Bratrství, volnost! na něm je psáno, pod ním nám vzejde kýžené ráno, pod ním všem psancům záchrana kyne, s vítězstvím jeho každá zášť zhyne.
– – Slyšíš, má Mirjam, řev ten znít? Jdou nás již vraždit, jdou nás bít!
Cookies on Poetry Cove