NOC krásná jest a růží vůně
sem libě dýše ze sadu.
Je těžko jít, když srdce stůně,
k spiklencům tajnou na radu.
A ten, čí srdce touhou kvílí,
zří vítězství vstříc, záhubě,
nuž, za malou mám býti chvíli
ve staré kapli, v Jakubě,
však na řeky zde stojím břehu
a hledě vašich do oken,
svou duší piji vaši něhu,
ó, zdráva buďte, Madeleine!
Tak dumám zde již přes hodinu,
ač povinnost mne posílá
do shromáždění jakobínů,
neb zítra padne bastilla!
A místo bych šel do konventu,
jak zrádce dlím zde nečinně,
jsa do myšlenek pohřížen tu:
to na vás myslím jedině.
A jediné mám pouze přání,
bych též já ve váš vstoupil sen,
ó, nejdražší mně ze všech paní,
též o mně sněte, Madeleine!
Již půlnoc zvolna bije s věží
a zve mne mezi rebely,
dál kráčeje teď po nábřeží,
k vám vysílám své pocely.
Noc krásná jest a růží vůně
sem libě dýše ze sadu,
ten, jehož srdce vámi stůně,
k vám přijde brzy na radu.
Spí klidně Paříž, Tuilerie
i Versailles spí. Je tichá Seine.
Jda volám: Svoboda nechť žije!
Ať žije též má Madeleine!