Až přítmí nastane, sejdeme dolů
ve volnou přírodu z uliček tmavých,
polními stezkami půjdeme spolu,
zapomnít strastí všech, žalů a bolů,
na skvostném koberci květinek smavých,
rozkoší polibků jak oheň žhavých.
Až bude klekání v tiš naši zníti,
letního večera vssajeme vůni,
o příští době pak budeme sníti,
ať zříme komíny v dálce i čníti,
údery kovkopů z šachet ať duní,
v útrobách našich přec láska jen trůní.
Strávili v továrně jsme zas den celý
v kouři a výparech, připjati k stroji,
celý den jsme se jen potili, dřeli,
celý den tváří v tvář bídě jsme zřeli
a tu nechť na večer k novému boji
polibky opětně oba nás spojí.