Věz, statkáři, zpupný cháme, tak že mstí se podruh chudý,
až dnes v noci na tvé střeše zakokrhá kohout rudý.
Chvěj, statkáři, sprostý chlape, se pak všecek hrůzou, strachem,
až obloha nad tvým statkem krvavým se zbarví nachem.
Pomni, až proklínat budeš neznámého toho žháře,
na surové šlehy bičem, na kopance, rány v tváře.
Pomni na den, do krve kdy ztloukl jsi mne tenkrát v šeru,
když v zahradě přistih jsi mne objímat tvou krásnou dceru.
A zároveň pomni, jak jsi vyhnal ihned mne se slovy:
„Dokud budu v statku pánem, nedám dceru podruhovi.“
S vysokého dubu na to vesele já budu zříti,
jak veškerá pýcha tvá se kácí a se valí, řítí.
Až pak oheň v popel změní statek tvůj a chlév, stodolu,
oběšené tělo moje s dubu viset bude dolů.
Žebrákem jsa s dcerkou svojí do světa až půjdeš tudy,
věz, statkáři, zpupný cháme, tak že mstí se podruh chudý.