Krásná má děvo, rozestři sítě,
nachytám s tebou rybek ti hbitě,
dovolíš-li mně, vstoupím v tvůj člun,
jsem statný jun.
Do člunku vstup jen, cizinče milý,
odplujem odtud za malou chvíli,
pojedem strmým ku skaliskám,
v neznámo tam.
Krásná má děvo, člun náš se točí,
ještě víc však tvé zelené oči,
dovol, bych hladil zase a zas
černý tvůj vlas.
Hlaď si mé černé, dlouhé mé kštice,
jenž je vždy hladil, nežije více,
v hřbitově u zdi rov zří zrak tvůj,
v něm otec můj.
Krásná má děvo, slyš ten zvuk rohu
a rci, zda zlíbat tváři tvou mohu...?
Kéž tváře nach a rukou tvých běl
líbat bych směl.
Zlíbej mi, zlíbej, ruce i tvář,
zří nás jen slunce ranního zář,
jenž je vždy líbal – na moře dně –
dovolí mně.
Krásná má děvo, pověz, zda smím
býti tvým otcem, milencem tvým,
pověz, zda smím tě v ruce své brát,
mám tě tak rád.
Otcem mým buď si, milencem buď,
přiviň na prsa zbouřenou hruď,
opustíš-li mne a půjdeš v dál,
skočím se skal.