KDYŽ opět koráb můj vzal za své na skalisku,
váš maják zářivý mně z noci stvořil den.
Svém na člunu jsem k němu spěl jak oři v trysku
a přistál u něho a byl jím zachráněn.
Mdlý k smrti, vržen náhle k vaší byl jsem věži.
Vy sešla dolů jste, v svou náruč vzala mě,
v síň svou mne vzhůru nesouc a tam, opět svěží,
rozžíhám světlo, mořem které svítí v tmě.
Můj koráb nevrací se. Pevně v skále uváz.
Mně neznámo, zda snad se kdysi navrátí.
Jsem kliden, neboť milo sedět jest mi u vás
a smysly opíjím radostnou závratí.
Snad přijde den, kdy koráb nový zakotví tu.
V den onen neklňte mi – lodi kapitán,
pak s vámi rozloučím se, v majáku bych svitu
zas na korábě vyplul v širý oceán.