MÁ Asiatko, všecek plál jsem tebou,
má každá žilka ždála po tobě.
Tvých očí plamy dosud krev mi střebou
a vlny zřím jen ve tvé podobě.
Jsem chladný lodník. Mráz i led je ve mně.
Má loď sem větrem byla hozena.
Ty vášnivá jsi dcera horké země,
jež vášní žije, vášní zplozena.
Já dosud míjel, lodníků co zvykem,
a nerad toulal jsem se v pobřeží,
však pravým chci teď býti námořníkem,
jenž rozkoší se rád též osvěží.
Znáš lásky jejich, lásky synů moře,
jež z jitra trvají jen do šera – –
Bloud ten, kdo pro tebe by snášel hoře,
vždyť ztělesněná jsi jen nevěra!
Viz, ruka má tvou vlajku dolů snesla
a jiná vlá s mé lodi stožárů.
K odplutí připravena leží vesla. –
Nuž, vzhůru, v kraj chci vášní požárů!