SEN těžký měl jsem dnes. – Dnes řeku zřel jsem časně z rána
a řeku širokou a valící se krajem v dáli.
A řeka pěnila se, jako divou bouří hnána
a bušila vždy více v tvrdé kolem sebe skály.
Však hrůza! Voda v oné divé řece netekla to,
to byla krev, krev černá, krev též kouřící se, rudá.
A mrtvo kolem. Jakoby vše zde as bylo klato
i na břehu tam krajina, jež byla pustá, chudá.
Já slyšel, náhle z hloubi vod jak hrobový hlas vece:
...Jsem krví, kterou člověk prolil ode svého vzniku!
A hrobový hlas onen dozněl opět dole v řece
a jako echo slyšel jsem jen od skal tisíc vzlyků.
Sen těžký byl to. Hrůzou na celém se těle třesa,
jsem procit, patře, jak se na mne ranní slunko směje.
A myslím-li na onen sen, tu naděje má klesá
a duše moje lká a znovu se vždy v bázni chvěje.