ZAS duše v poustevně své samotna je
a soumrak zvolna se zas na ni snáší.
Jen na vás vzpomínka mně chmury plaší,
vy, jež jste přišla ke mně z tuch mých kraje.
V poustevnu vnesla jste vy radost máje.
Je kol ní jaro, pučí vše a raší –
Již v daleku jste, z něhy ale vaší
vyzněla hudba, v samotách jež hraje.
A zjev váš když sem kráčeti zřím v přítmí,
vždy mlčky podávám mu ruku svoji
a znovu zas mnou bouřlivé zní rytmy.
K nim v souzvuku se píseň má dál pojí,
když tóny jejich začnou v duši znít mi.
...Z vás na vždy hudba zbyla v duši mojí.