JSOU okamžiky v lidském žití,
jež nikdy se již nevrátí.
Jen jednou lze se v pravdě zpíti
šílenou vášně závratí
a chce-li kdo se zpíti znova,
jed nalezne pak v kalichu,
nejsladší víno hořkost chová,
je ve všem dávka utrýchu.
Jak obraz mistra Fragonarda
pro krásnou paní Dubarry
být zdá se to. – Též v písni barda
vám děkoval jsem za dary.
Je nyní trochu jiná doba
a jinak zní teď lásky svod.
Již zaměněna garderoba,
dřív gentilhomme, teď sansculotte.
– – Byl právě s vojskem kdesi v jihu
váš nejnovější, colonel,
a již jste u mne byla v mihu,
bych na večer v sad s vámi šel.
Co událo se, zapomněl jsem
a záhadou je dosud mně,
že takovým já stal se smělcem,
vás v skrytu zlíbav horoucně.
Je pravdou, chce-li zpít se znova
kdo rozkoše zas kalichem,
ten pozná, víno jed že chová
a otráví se utrýchem. –
...Chtěl pít jsem z číše ještě jednou
– já po vás šílel bezmála –
však pohrdla již pouze jste mnou
a mně jste se jen vysmála.
Že komedie byla to snad,
neb Pařížanky raffinement,
přec nevěřím, ač musím doznat,
že v sítě vpad jsem, krásko má!
Vy kamenem jste po mně vrhla,
však jen má pouta rozbila,
vy poslední jste pásku strhla,
již nelze nazpět, rozmilá!