Kadeře havraní
vlály jí po skráni,
azurným zrakem svým kolkolem zírala,
nad zboží hromadou
svěsila hlavu svou,
bělostnou ručkou svou slzu si stírala.
Vřelo jí ve hlavě,
v pestré té záplavě
nádherných látek a hedvábí, stuh,
od rána musí stát
za stolkem, slyšet lát
pána, jenž pro bídu její je hluch.
Do noci prodává,
za to plat dostává,
jaký by dělnice nechtěla vzít:
za celých zlatých pět
vesele zřít má v svět,
slušně a čestně a pořádně žít.
Setřela slzy své,
vzplanulo očí dvé,
ze zornic sršely divoké plameny,
odboj a nenávist
k mocným v nich bylo číst
a já jsem do nich zřel krásou jich zmámený.