Zavládl jakýsi bázlivý klid v říši slavného krále,
pohárů cinkot jen zaznívá z paláců, zámků a hradů.
Chrámy jsou zamčeny všechny a na věžích hradebních stále
vyhlíží šašek do zavřených, kvetoucích králových sadů.
Duní tam pod zemí... jakoby krtkové dole kdes ryli – –
v rodinách počestných měšťanů říkají dvanáctkrát „Ave!“
lámou si hlavu, kam bezpečně poklady svoje by skryli
a plny slz jsou již tvářinky rozmilých dcerušek smavé.
Zvolna i v sídlech nejmocnějších nastává hrobové ticho,
král schoval korunu svoji a rytíři pustili číši;
velkněz již dávno skryl do peřin posvátné, kulaté břicho
a v chodbách rozsáhlých klášterů buší do prsou svých mniši.
Ze slují podzemních postavy lezou se zdviženou rukou
a plní náměstí a plní ulice a plní brány
a píseň života pějí a na vrata paláců tlukou
a ženou za sebou z hradu ven krále i opilé pány.
Tu šašek s věže sběh dolů do dlouhého, hustého davu
a běžel do hradu a našel korunu v úkrytu kdesi,
posadil sobě ji se smíchem šíleným na svoji hlavu,
zapálil hrad a pak utekl v daleké, zelené lesy.