V hluboké tůni odpočívá
ta perla, jejíž lesk už zhas’;
ji ze sna budit přicházívá
šedého otce smutný hlas. –
On tamo přicházívá k moři,
kde hrobka její studená;
a volá, touží v žalu, hoři:
„Kde jsi, má dcero milená?“
A ticho vůkol. – Ve hladině
zřít mrtvý obraz anděla,
jejž luna v roucho ve stříbrné
a voda v perle oděla.
A k prsoum jako strážná máti
ji tiskne vlna studená,
a starci jenom slova vrátí
v ohlasu: „Dcero milená.“