VÝKUP.

Z hor od pomezí českých proudy nepřátel jak tlusté pršky nakalených střel se rozletly juž po Moravě. Kraj širý, sever všecek ve požáru vzplál

a zbojník teprv páliti se jal a krví sled svůj značit’ v trávě. Viz tam tu vetchou chýši v lesním ústraní, kdo z lidí od zhouby ji zachrání?

a den se chýlí ku večeru. A matce v ní kdo mocnou paží přispěje? však o svou hlavu, šíj se nechvěje, leč o dvé dětí: syna, dceru.

Tu tlupa jezdcův od návrší ve cvalu již ke stinnému letí ouvalu a příchod svůj kol křikem věstí. A než se k lesu, vetché chatě přiblíží,

syn s bledou, pevnou tváří před chýši juž vyběh’ s mlatem v tvrdé pěsti. Boj krátký byl. V ráz hlava letla do keře a přes trup junův cestu naměře

dál v jizbu kvačí vůdce tlupy. „Ha, bídná psino,“ k ženě hřímá ve chvatu, „co uštědříš mi, vůdci, v odplatu, že nechám práh tvůj bez potupy?

Dáš děvče své jen za to v skrovnou náhradu; nuž rychle, nemysli však na zradu – já zřel je prchati sem k chýši!“ A matka slova slyší, ale nadarmo

jich význam nutí mysli pod jarmo a slabé ruce spíná k výši. A kdo jí ku pomoci paží přispěje? Však o svou hlavu, šíj se nechvěje,

leč o dvé dětí: syna, dceru: „Syn vyšel... zhynul snad, kde zhouba burácí, a dcera v chýš se také nevrací a den se chýlí ku večeru.

V les včera prchla zvídat, zda juž divý vrah smrť bídnou nese až sem na náš práh – a kol jich tu již celá četa.“ Tu do dveří, hle, kdosi chvátá v čety střed,

tvář jako dívčí, ohněm srší hled a v cáry dlouhý vlas se vplétá. A na vůdce zbraň v hněvu zdvihá ve zápas... blíž matka spěje, v hrdle vázne hlas,

jak branci ve hruď kopí hroty. Vzplál nerovný boj; k zemi záhy branec kles’, jen výkřik jeho zazněl v rabů ples, až tknul se duší divé roty.

„Ach, matko, smrti mstít jsem přišla bratrovy, jenž podál pad’, leč z ruky rabovy jsem dceru tvoji vyprostila!“ Blíž vůdce přistoup’, z mrtva těla škube cár...

v tom v oku blesk’ mu hněvu nový žár: „Ha, věru dívčí prsa, bílá!“