Hrad šedý u Visly a z dubů sroubený. Kol něho náspy z hlíny juž sotva zastaví proud vojů nadšený, když kníže Rytogar jim opět stojí čelem
a v duchu rozechvělém u pestrou směsici se pojí hněvu stíny i mocné vášně plameny. A bouří vůdce v tom své tužby tlumočí:
„Tam v křoví v lese mladém si ptáče s ptáčetem šveholíc poskočí, motýli ku květům ve plesu křídlem plují a já, strom nade slují,
mru záchvatem a zrak již slunce před západem mé krásné kněžny nezočí. V hrad, voji, přátelé! Chci míť přec v náručí při záři zlaté, lunné
královnu Lechie. Ať rohy zazvučí a hlahol, šípů hvizd a štíty, meče, mlaty boj třetí počnou klatý. Kdo znaví se, můj meč, až jitro vzplá pak slunné,
ho v boji bíť se naučí!“ Jak proudy zjitřené v tom vojů řetězy se tísní náspů kolem a na kvap k záštitě si kupí pavezy;
druh druhu vystoupá svalnatá na ramena, leč mnohý v hněvu stená, když kámen svržený pod přílbou ve lbu holém nad žitím náhle vítězí.
A v hradním cimbuří dav skrovné družiny v zápase Vanda nítí; jak cherub oblačný, jak palma pustiny, tak sličná v půvabu kol ku svým v boji hledí
a krunýř z lesklé mědi jí ještě k velebě červánků pablesk chytí jak v úsměv tichý, nevinný. V jek boje, kamenů metaných v přívaly
co prvý German smělý v tom s dykou ve pěsti v hrad cestu odhalí a za ním druhý juž přes hradby ve zápětí, křik útočníků vzletí
vítězně nade hrad a v kraj večerem stmělý, v němž hvězdy bílé zaplály. Šíp v dlani poslední, znak síly na čele, kol ještě dívka hřímá:
„Proč nezřím, do trupů jak vůdci ustele temnosti chmurný bůh? oj záhy ducha vznese mi v nebe velký Jesse. Kéž jen tu nad zemí ochrannou ruku třímá
a nad vrahy meč z ocele!“ Šíp z luku zasvištěl, než prsou nezasáh’, jen uvíz’ vůdci v štítě. A hradu vládkyně, třpyt znoje na řasách,
v tom Visle v objetí se řítí s chvatem dolů. Boj ustal ve hlaholu a sluhům Rytogar v úžasu káže hbitě pro tělo kněžny ve vlnách...
A co hrad plameny juž zvolna klesá v rum na zbitých branců trupy, před hradem Rytogar na stolci v tísni dum ždá sluhy, nevěstu až v lokty jemu složí.
Nic nedbá, u podnoží dav četných vítězů že v návalu se kupí jak noční stíny v šedý chlum. Nach ohně velebný a stříbro bílých hvězd
a ples, jenž v kraj se ztrácí, vše vůdci nestačí zlé touhy na bolest, když noc již ubíhá, a v žhavou muku čelo se jemu obestřelo,
že ještě ze sluhů se nikdo nenavrací, jenž nes’ by přece dobrou zvěst.
Cookies on Poetry Cove