Leťte si juž od nás ku hostinné dáli
nad vypuklé hory, nad osmáhlé skály,
když vás nehřeje víc dech té jeseně;
když tu dolů sprchlo stromů žluté listí
a to zlato svadlé na chudý šat přísti
země počala si místo zeleně.
Rád bych opatroval pouť vám křídlem něhy,
než tam doletíte na zámorské břehy,
než si naleznete novou družnou vlasť:
leč mi krok zem’ poutá a ruka chví plaše...
budu zatím smýčit’ stará hnízda vaše
a v ně hebké pérce k pérci opět klást’.
Skryjte mi však touhy pod rozpjatá křídla;
za vámi by táhly do nového sídla
a v letu pak stydly mrazem v drobný led.
Chtěl jsem ustlati jim na dně duše svojí,
abych složit’ hlavu mohl ku pokoji,
až by chvíli ustal myšlenek mých let.
Ale v hrudi stále bouří jen a chvějí,
jak by duch se chystal k velikému ději
a dny života mi nítil v plameny.
Leťte jenom tiše a mé touhy s vámi!
V zimě zůstanem’ tu s chatou mojí sami,
až zas jaro přijde pod krov omšený.