Strom mladistvý se oděl v květ, sny přišly v jeho stínu dlet. V šum jeho jsem se pohřížil, a při pohádkách milo zdřím,
jen zdřím: jak dlouho, zdali vím? a podzim už se přiblížil. Kři holý, kdy tě oželím! V tvůj stín jsem sedal s veselím –
ó jak’s byl v květu spanilý! Zřím zas tě a – jdu vesel dál, bys nikdy na mně neshledal, jak ostny tvé mne ranily.
Ó prodli, slunce, na vršku, v tvém nech se zhřeji papršku, a neodcházej ze mlází. Víš, přicházelo’s, ani šust,
sny líbalo’s mi s mladých úst, a teď? – Juž s nimi zachází! Až, děvče, nebude mne víc, tu karafiát vypěstíc
mým posypávej popelem, a vzkřísíš mne v květ bělostný. Až vůně – šept můj milostný tě zlíbá, odvěť pocelem.
Tichounce, zvonku, tiše zni; juž moji snové v duši sní jak v dole rodná vesnička. Ó spěte, sny mé milené;
tam v chatce, tělo schýlené, se za vás modlí matička. V luh rád jsem sny si vodíval, kdy stromek v květ se odíval.
Teď srdce ve rmut rozčeří v ně padající zpomínky, kdy zřím, jak mladé na kmínky sníh padá s bílou kadeří.
Už stroj se, strome, do jíní; stich’ ples, dým stoupá ze síní a brzo v led se promění. Strom mlčí, ani nehlesá;
jen větve spíná v nebesa jak v modlení. Mně na okénko klepe mráz, že ze světa se vrací zas.
I naslouchám, proč přichází: slov jeho šat má samý třpyt a srdce tepla ani svit, až mne to v srdci zamrazí.
Teploučko, teplo u kamen, děd dumá zhaslý mládí sen; stich’ bol, už zraku nezkalí. Jas luny snivý k němu zří,
a na skle jíní zahoří: toť z jeho slzí krystaly. Jsou vánoce. Zas u jeslí na stromek dárky přinesli.
Když srdce jsem se otázal, v dům milený šla myšlenka; a mráz, co hledím z okénka, mně na skle kytic navázal.
Bůh zdřím. Svit oka jeho zhas pln milosti; byl zimní čas. Hle, juž se budí Bůh, jenž snil, a jeho směvem rdí se květ,
a plná květů šeptá snět, že boží sen se vyplnil. I dotek jsem se květu úst, a kol mne lítl šeptu šust
jak z posvěcených lásce chvil. Co cítím? Mně se prsa dmou, lesk nebe svitl v duši mou, sám Bůh to ke mně promluvil.
Už jaro je tu u chýšky; zní v sadě k plesu kalíšky, med nesou stromy k oběti, až vůně stoupá do nebes.
Pojď, milá, sám Bůh dnes je kněz, on lásku naši posvětí. Ó zbuď se, zbuď se, motýlku, je tobě žít’ jen na chvílku,
hle, z medového kvítí ssaj! Ó spěchej, jaro utíká, a s ním tvůj život zaniká – motýlku, zbuď se, přišel máj!
Cookies on Poetry Cove