O krásná hloubi jezerná,
jak’s nevěsta to nádherná;
snoubíš se s nebem v jezérku,
kdy hvězd se šatíš do šperku.
Ty sbory vil máš k posluze,
zpěv rákosí, zpěv na luze;
veselý větřík odvane,
když v dumání tě zastane.
Vlas větřík tobě rozčeří
a vplítá kvítí v kadeři,
tu prchá zas, tu přiletí,
i pohádky ví zapěti.
V tvé oko plné důvěry
jsem zíral v strastné večery;
kdy větřík tebou nezmítal,
tvůj zlatý vlas jsem počítal.
Ó – po tobě kdo zatouží,
hloub, hloub se v tebe pohrouží:
spěch touhy tělo nabývá,
až luzná ňádra zulíbá.
Klam svádí oko níž a níž,
mníš, že jsi ráji klidu blíž,
už líbáš líce lunino –
ó hlubino, ó hlubino.