Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně!
Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo,
že na ten obrázek tak civí... v brvy stíně
že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? –
Je krví zbroceno to jasné čelo svaté!...
A bába štká a víc se těžké slzy lijí...
Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte?
Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí?
Ty’s, Kriste, v šátek vtisk’ své zkrvácené líce,
by’s jejich obrazem svět trápil ještě více! –
A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu
by zastřít nemohla již války peruť chará,
když měl by s námi bůh jen tolik soucitu,
jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará.