Vzkříšení Krista! Sobota bílá! Zář nádherných hrobů!
Sta vojenských pušek vyslovilo
svou chvalořeč hromovou do hloubi jarních nebes
a kolem zleštěných uniforem
se tísní špinavá lůza
jásotem ironickým doplňující
svornou chvalořeč pušek. –
Ó Kriste, nad hrobem neznámým v daleku vztyčený,
zde vidíš tutéž hladovou lůzu,
již miloval’s a bratrsky k srdci vinul –
nuž promluv k ní znovu své Kázání Horské!
Neb přes všechno žehnání svatých Tvých rukou
kol Tebe se, Kriste, neskupil nikdy
tak hromný dav žlutých, vychřadlých tváří,
jak dnes kol těch pušek, mířících k nebi,
a Tobě blahořečících
v Tvou slavnou sobotu bílou. –
Však zvýšit by’s musil svůj plamenný hlas
na hřímání děl a granátů třesk,
sic zanik’ by v řevu a chechtotu lůzy:
Sta pušek právě domluvilo! –
Ó zažil’s už prarůzná vzkříšení –
ať v katakombách, ať v nádherných hrobech –
po devatenácte století
tak slavnostně klidně, jako dnes. –
Však, Kriste, když Tvé hostie nevinné
těm bídným posud nenesly spásy,
dej žebrákům bratrům, jimž v Lásce Jsi žehnal,
dej milionům hostie mocné a nové!
Dej hostie, které by Lidskosti vrahům, – Slovo Tvé svaté
po devatenácte století barbarsky zapírajícím –
svou silou pronikly kamenná srdce!
Dej hostie, jedině spasné, hostie železné!
Svým kněžím žehnej, Rovnosti a Svobody vyznavačům,
a posvěť jícny pušek za svoje kalichy nové!