Ve prachu silnic vleče nohy své, trup, spola obnažený, smýkaje po zemi, letním žárem prohřáté. A z očí resignace tesklivá
mu tupě zírá ve tvář kolemjdoucích, mdlá resignace zvěře nemocné. Chvílemi stane tupě, bez hnutí v zem upíraje šedý, blbý zrak,
jak byl by smířen kalužinou chladnou, v níž teď své obě ruce vnořil chtivě. Bělavá pěna z rozšklebených úst se časem dere, jak by nashromáždil
své sliny k jedinému plivnutí na tvrdou zem tu, po níž tak se plouží. A jak by náhlou sílu pocítil, chce vstát – však rázem klesají
do prachu jeho znetvořené nohy, zkroucené, slabé, jak dva otazníky. A mnohý chodec plaše vrhne naň soucitný pohled. Dívky ubledlé,
o statné paže druhů opřeny, uroní z ušlechtilé ručky své s vysoka lesklý peníz v jeho dlaň. Jsou dojaty. Jdeť o mrzáku zvěst,
že lásky jest on dítě. Zkažený kýs učitel, jenž trapnou pověst získal – anekdot svojich romantickou směsí a zjevem interesantně trpícím
prostičkou dívku k sobě upoutal, jež – znajíc vše – přec k němu přilnula tou zvláštní, velkou, obětovnou láskou. Let dvacet tomu. Lidské toto zvíře
je plod jich lásky. Plané jabloně jak zakrsalý plod v prach silnic padne a v dešti, žáru hnije nepovšimnut – tak byl on zrozen pro té země prach,
jejž skrápět bude svými slinami, až zde kdys najdou jeho mrtvolu! To zřel já včera: Vytřeštěným zrakem s úžasem stíhal zrůžovělý prach,
pod koly těžkých vozů formanských, jenž zdvih’ se v dáli v rudém požáru letního slunce, v bor se chýlícího. Na dávný večer vzpomněl jsem v tu chvíli:
To v dálném bylo kraji, velikého blíž města. V rudém svitu z výletu se navracely řady kočárů a pod kopyty koní růžový
se vznášel prach. A městských dívek řad, na paže milovníků zavěšen – růžemi šípků ňadra zdobena – se vracel němě z hloubi tmavých lesů
a ještě – v mdlém jak dozvuku – jich taili objala časem ruka milence. A čet jsem v ohbí stichlé silnice tři slova, vrytá hůlkou do prachu:
„Vše zmůže láska“. A teď v hořký smích propukám při té dávné vzpomínce: Zde chtěl bych mít ta slova v prachu psaná a vzal bych pod paží to dítě lásky
a ke sladkému nápisu je ved – a pošlapat bych nechal slova ta v ráz těmi příšernými otazníky: – „Vše zmůže láska“.
Cookies on Poetry Cove