K rybníku hladině, kovově lesklé,
pýchu svých bílých těl sklánějí ženy;
v řídkých jen pausách, – kdy zmlkne jich smích,
od břehů protějších slyšeti temně
ve svitech hasnoucích rákosu ševel.
A po té hladině záhadně zjiskřené,
ve smíchu lascivním bouřlivě zvonícím,
prchají nezrozené životy
od měkkých linií těl, chladně labužných,
bledými světélky prchají hladinou,
v rákosí zvlněném skrývají se přítulně.
Za krátko zmlkne žen bouřlivý smích!
Ale to rákosí tajemnou ukolébavku
celou noc ševelit bude. –