V záhadách soumraku bez zvuku leží
pláně a doliny mlhami zasuté,
do ňader ztrnulých mlhy té nehnuté
hroty jsou vbodnuty chrámových věží.
Bez konce šeď, kam zrak jen se točí!
Šedivá duše hmot z hlubin se vydrala,
šedivá duše však – chladná a zoufalá
nehnutě dívá se člověku z očí.
Duše má, bezzvukou prázdnotou spjatá,
jak bys tu zavýskla v divokém rozmaru,
kdyby kol plamen šleh’ bitevních požárů,
z plání až nad horská temena vzňatá!
Chtěla bys uprostřed ohromné hluše
v blesky děl upírat zraky své zjitřené,
zřela bys po cestě krvavě plamenné
v náruč mlh utíkat šedivé duše.