To v letní bylo noci. V tmavý sad z taneční síně bujná hudba zněla, vířivé tony vlažným spěly vzduchem a stromů řad je chytal v tmavou náruč.
V nejzazším koutě sadu, ztlumené kdy hudby zvuk se chvěl jak temný výskot, jak výskot objímáním přidušený – ve stínu mlčenlivých jabloní
dvé světlejších se stínů svářilo. A chvějně vzlykal jemný, tichý hlas cos o vzdáleném, hodném ženichu, cos o věrnosti, nerozumném tanci
a o známosti, jež pár minut trvá. – A nad tím sporem hrdé jabloně vzpínaly koruny, v nichž tichla hudba. Jich zralý plod pad’ časem k zemi temně.
Zde zřel by’s ženu... Její ruce bílé až k loktům obnažené, na ňadrech sepjaty byly k prosbě pokorné. Však jenom na mžik. Náhle vzpjaly se,
jak v křeči by se nořit chtěly v krev. Ty ke rdousení měly plnou sílu – však malé – mužskou šij by neobjaly. V tom zalétlo k nim opět zvuků pár
ztlumené hudby. Vzdorující paže pozbyly síly. V tichém pološeru jí zřely ve tvář rozžhavené zraky – a hudba zněla... S náhlou oddaností
klesala s přivřenýma očima... A mocný vzdech zněl v tichém šumu stromů. Však – jak ten přerývaný dozněl vzdech, bez slova vstala z porosené trávy
a pocítila k němu ledný odpor a nesmírná zášť hřměla v jejím nitru. Ty tony hudby vinny jsou mým žitím. Neb já jsem synem toho tanečníka.
Za měsíc z cest se vrátil její ženich a v slzách – ale se žhavější touhou mu padla v náruč. Vzdala se mu prvně. A pod tím srdcem, které krvácelo
vzpomínkou na tu hrůzyplnou noc – nosila mne... A div-li, celé žití že vře v mé krvi hořkost otravy? Já žil a rost’ a sílil v lůně matky
jen krví, která ze srdce jí trýskala! A div-li, že se halím s úsměvem v to neproniklé temno pokrytectví? Na srdci, pod nímž proklet vzrůstal já,
nechala srdce svého muže bíti, a v objímání za podzimních nocí mu šeptávala o mateřském štěstí! A jak je možno, abych miloval
dél, nežli chvíli, krátkou pouze chvíli? V života mého nejprvnějším chvění po krátkém žáru cítil už můj atom ledový odpor, jenž mou pronik’ matku!
Mou matku! Upomínka na můj vznik je nejtemnějším stínem v mrákotných hlubinách mého nitra. Ale jasně zní nocí mojí duše pár těch zvuků,
pár zvuků divné hudby ztlumené... A ty jsou mocny – vždyť mi daly život! Ty zvuky chví mou duší dnem i nocí a jak by chtěly napraviti zločin,
jímž zavinily moje žití bědné, útěchu lijí v teskná moje ňadra. A budou znít v mém nitru bez ustání, v svět dokud volně nenechám je vyznít...
Já klesnu v noc, však dlouho musí žíti pár zvuků mého nitra.
Cookies on Poetry Cove