Já postih’ tvůj výraz. Věz teprve včera
jsem postih’ tvůj výraz. Ty’s hleděla v zrcadlo
a zoubky své cenila’s do toho šera,
do smutného ticha, jež síní mou zavládlo.
A v chvíli té bizarní podoba sterá
mně zakmitla mozkem. A mrazivě dopadlo
to ticho v má prsa – však z mračného šera
jen zoubky tvé zářily v blysknavé zrcadlo.
Tam zřela jsi dlouho!... Tvé rety se nesmály!
A podoby zvířecí šerem se míhaly –
já před jejich zuby své rámě chtěl skrýti,
jež posud tvé ohnivé kousnutí cítí!
Sám seděl já v koutku a v zrcadle blýskaly
dvě řady tvých zoubků – tvé rety se nesmály!