V líc druha Tvého hledí... Náhle vznítí
se žhavou jiskrou její zornice:
Tvé nitro, zhořklé v ráz, v té jiskře cítí
chvít plachou touhu mladé samice. –
Směs pochyb, trpkých předtuch, víří hrudí.
Zříš hnědou pláň, kde pranic neklíčí...
Ty víš: Tím víc se o samotě vzbudí
v ní bezohledná touha samičí.
I kdyby’s věřil, že v ty noci dlouhé
nad ložem bdí jí strážný anděl sám
a kdyby’s ráno zřel tam pírko pouhé:
Ty v mukách žasnul by’s, že padlo tam, –
jak zřejmá stopa sladké jakés chvíle –
andělských křídel chvějné peří bílé. –