Má duše, v mlhách snů bloudíc, kořen zla hledala.
V zem hluboko vnikla: Nad ní kořeny blínů
a rulíků, dýšících zhoubu, jedy vod křišťálových,
vod nevinně hravých, plných zárodků smrti.
V těch jedech nebylo zla. Ty mohly být lékem
a nápojem zapomnění! Duše má pronikla hlouběj,
až do ňader země k vířícím, sopečným ohňům.
Ty, svírány kameny, v žalář svůj šlehaly marně.
I zřela má tesklivá duše: Ty plameny vzdorné
tak mocně vždy bouřily v země nejlepších synech!
Ty z dávna jsou dědictvím smělých, velikých duchů,
však tyran kameny zdědil, žalářem plameny rdousil!
Ó vlhké zdi, v kamenech podlahy kročeje vyšlapané!
Ó plameny revoluční, tolikrát vyšlehlé marně!
Tím vírem zkrocených ohňů projdi, má duše,
a cestou jinou se navrať k synům té země.
Je nad tebou královské lože. Tam dívky, šílené hrůzou,
jimž chudoba čistotu, krásu a něžný cit dala,
jsou každou noc vrhány rukou, dukáty zotročenou,
vždy důstojnou barbara tyrana, kuplířskou rukou.
Tvé plameny, země, zbloudily v lotra hruď, účel jich zvrácen!
Ty hladově šlehají, ničí tvé nejkrasší děti!
Vzal tyran tvé kameny, stromy, vzal ku stavbě žalářů
a šibenic – na zmar odbojných plamenů bídy.