Hrob, květy zhalen, u zdi osamělé,
kde jenom zřídka drobné kroky zněly.
Jen šedý prach zbyl po panenském těle
a žluté kosti zvolna práchnivěly.
A v hodinách jak přesýpacích stále
se zrnka zvolna v prázdný prostor lejí,
kanuly drobty hlíny začernalé
prohnilou rakví v kostru hrudi její.
Dny prošly. V mrazný kámen stuhla hlína,
jenž vyplňoval těsně prsa celá;
takový kámen – v tmách se rozpomíná –
v svých nedotknutých, svěžích ňadrech měla.
Jí posléz ve hrob andělů hlas hřímal
Vzkříšení hymnus. Život se zas vrátí!
Však jaká tíž! Mráz hrůzy duši jímal:
pro těžký balvan v prsou nelze vstáti!
Však větší hrůzou klesla ohromena,
když ve hrob vnik’ jí výkřik dlouhý, blahý.
To jásot šťastné matky. Něžná jména
těch robátek, jež ztratila tak záhy. –
Stich’ hovor živých. Mrtvá tiš, jak dříve.
Stříbrný, liliový skvěl se vínek
na lebce. – Věčný sen pln touhy divé,
muk hlodavých a krutých upomínek.