Roztálo srdce v ohni vášní
a v ohni bolestí a vzdoru
a škváry, které v kovu zbyly,
ty škváry citů vrh’ jsem v popel!
Z dobrého kovu mám teď srdce
a slyším jeho pevný úder:
má zvuk tak jasný, o křemeny
jak broušené když meče zvoní!
A srdce pod ranami zmdlelé,
jež krýt jsem nemoh’ žádným štítem –
teď ve štít samo proměněno
a tisíc ran se o ně tříští!
Železné, krátké zvuky jeho
jsou odměřenou odpovědí,
když zádumčivé tóny zvonů
tázavě k němu doléhají.