Když ruce svoje kovové
hodiny k nebi spínaly,
Tvé paže jemně nachové
mne kleslou silou objaly –
víš, v těžký sen Tvůj duchové
svůj vrhli pohled zoufalý,
jich duté hlasy hrobové
Ti ve sluch hřměly z povzdálí –
Tvá dětská duše bála jen
se příšer zlých... Ó, nasycen
byl vášně žár... V kout jizby Tvé
mdlé zraky moje prchaly,
kde zatím ruce kovové
se po čems k nebi rozpjaly...