Šel Kristus na poušť ráj svůj vymýšlet,
šel Muhamed snít o sedmeru nebi,
šli asketové kát se z hříchů běd,
na slunci pražit fantastické lebi.
Jich bájky, bozi, ráje, padlé v rum!
Jed pil jsi v nich i v žití. Cos tě nutí,
jít na poušť, tupě ležet bez pohnutí,
dát jed svůj ssáti žhavým paprskům.
Však tam – zas hořkosť nová nitro schvátí:
Otčenáš Kristův počneš litovati,
ten zavržený, navždy ztracený,
ten něžný, který tolik slzí stíral,
ten velký, nad vše bohy vznešený.
V slov jeho míru by’s tak lehce zmíral. –