Jsou duše dobré, počestné duše. Ve světnici tiché v teplém loži se rozloučí s tělem v bázni boží a vzlétnuvše ke stropu, hledí z ticha
na rodinu vzornou, jež pláče a vzdychá, na diplomy na stěně zasklené, na kříže a řády vznešené, na manželské prostranné lože bílé,
na čepice noční a župany zbylé. A spatří-li právě jich teskný hled kdes v kuchyně kamnech žár se chvět: – jak promoklé deštníky nehnutě
nad kamny své roztáhnou perutě a hřejí se, hřejí se naposled před poutí svou mrazivým étherem. To tiché jsou, poctivé duše,
a zahřáty nad kamny, s blaženým snem v let vážný se dají v neznámé hluše. Jsou oddané duše!... Stafáž jich loučení je širá pláň v bitevním plameni,
lán posledním vzdechem prokletý... A sotva že stísněné duše ty se uzounkou ranou moderních kulí v dým pušek s námahou protáhnuly,
hned napnou se péra jak vymrštěná a bojiště obchází parádním krokem, a dokola pátrají planoucím okem, zda v dáli kdes nemešká majestát...
Jak rády by před carem spjaly se v řad a provedly poslední defilée! A naposled, štěstím opilé, by chtěly stopy vznešených pat
na krvavé půdě zulíbat. Oh, duše ty zvolna, jak plouživý dým, pak stoupají k nebesům modravým... A vzdorné jsou duše! Rozloučily
se prostě v poslední chvíli: na vrchol svých šibenic usedly, na trámy krvavé guillotiny a v mlžný kraj, plný otrocké špíny,
s té výše zhrdavě pohlédly. A zpupné ty duše, jež před krátkou chvílí se chechtaly kříži ve kněžské dlani, – teď ku křižovatkám hnaly se plání
a Kristovy líce bratrsky políbily! Svým polibkem na mžik zjasnily chmuru ve Kristově tváři. A v nejprudším letu pak spěchaly přímo vstříc jinému světu –
ba, Svoboda sama nesla je vzhůru!
Cookies on Poetry Cove