Mlh jemný popel padá v každé líce
a v každý kámen jíní pavučiny,
běl plísně kryje kámen u silnice,
jak spad’ by právě s vlhké zříceniny.
Dva starci jdou zde zvolna, kašlajíce
a jeden stane: na své patří sliny
a bručí – našel v nich snad krve více
a s resignací hledí v mlžné stíny...
A dívka, – na ramenou suché klestí –
na kámen sedla, břímě stranou klade;
sní: co tu s hochem, co jen bylo štěstí!
Ten kámen v jíní!.. Ve své vášni mladé
zde v objímání každý večer dleli –
ten kámen ještě včera lesk’ se celý! –