Žáby, které zřely v sítí rybníků
v očích utopenců odlesk jeho slávy,
jež zvuk jeho jména znaly z výkřiku
lidí, hledajících rybníků klín tmavý,
žáby v dusných nocích v pláči, ve vzlyku,
requiem zaň pěly v baldachýnu z trávy – –
V tom se zaskvěl stříbrem hvězdných knoflíků
černý jeho rubáš; žabí nářek praví:
„On, jak vždy se zdobil skvosty, ač byl stár,
žádostivý lesku, poklon, slávy pění,
dal ten rozkaz velký v sledním okamžení:
Než své kosti složí do ohromných mar –
by mu cherubové knoflíků řad bílý
na rubáši vzácném řádně vyleštili!“