Mně lhostejný národ byl, národ můj prostý síly!
Dnes ale hruď má světoobčanská v nezvyklé muce
se zachvěla náhle! Neb pacholků sveřepé ruce
ten lid bily ve tvář! Můj národ bily!...
Jich drápovité nehty, plné kalu a špíny,
tvář lidu mého zdrásaly do krve!
A šklebivé, zduřelé rty jich metaly sliny
mu ve zrak – a já se probudil teprve!
A výbuch své žluči a žhavou k národu lásku
jsem přistih’ v svém nitru a duší mou prochvíval žel,
že jsem se halil sám před sebou v lednou kdys masku
a o té hluboké lásce sám nevěděl!