Sta drobných a bílých ženských ruk
se vzpínají v modlitbě ku klenbě chrámu;
jak lesknou se při světle zářících oltářů,
jak chvějí se pod vlnou vonného dýmu,
jenž zdvihá se, krouží pod klenbou chrámu!
Sta drobných a bílých ženských ruk
svůj zdvihly lesk, měkký lesk na důkaz nebesům,
že udělují denně tisíce pocelů,
že zleštěny jsou tak lichotným lásky stiskem.
Sta drobných a bílých ženských ruk
své spínají prsty nervosní, tenké,
se stopami tajně utřených slz
nad urnami lásky v poznání beznadějném: –
že tisíce pocelů skýtávaly marně! –
Sta drobných a bílých ženských ruk
po modlitbě – s jistotou odpuštění
se potají žhavě chví zimničnou touhou
po vášnivém stisku ve plášti noci! –
Sta drobných a bílých ženských ruk
s tou hladem sesláblou dlaní, v niž pálit bude
jak žhavý kov peníz, první ten peníz –
si sáhnou k čelu v nejbližší noci
v té vzpomínce bědné, že pod klenbou chrámu
své vyzáblé prsty vzpínaly marně!