Hřmícími okovy spoutal jsem
myšlenky, zavřené v písně ty:
myšlenka každá v nich zločincem,
v dálné jenž galleje prokletý.
Kniha má ostrovem, jehož lem
spoutaným davem je posetý,
v okovů řinčení duní sem
mořských vln bouřlivé rozlety!
Třeba vše syčelo kolkolem
pěnami zášti a odvety –
chasa ta bez bázně hledí v zem.
Kdyby ty vlny kdys v jeku svém
hnaly se v ostrov: – zde každý něm
spěl by jim lhostejně v ústrety.