Tvé oči mají černý lesk,
lesk smutečního sametu,
na jehož rozestřený stesk
umrlčích svící padá blesk.
Já mám ty velké oči rád
v pochmurné vášně roznětu:
při hříchu když je vidím plát,
mám lesklý jejich samet rád.
Ó v sametech těch smutečních
se halí malých rakví dvé –
a kdyby’s jejich víka zdvih’,
spí nezrozená žití v nich.
Nevinné, plné čistoty
zůstaly černé oči tvé
pro nezrozené životy,
pro pochované životy.
Pod naším oknem častokrát, –
když spala’s něžné mdloby snem,
já vídal tichou nocí plát
světélek bludných rej a chvat.
A často, skloniv hlavu svou,
polibky vzdušné cítil jsem: –
ach, toť ty smavé duše jsou
těch, kdo se zrodit nemohou.