Žár lil se polední a v tiše spící
hladině studně obraz zřel svých tváří:
zrak zádumčivý, černou svislou kštici
a pár už znaků předčasného stáří.
A v mžik ten přišla žena od Samaří
s rozkoše tahy kolem vilných rtíků. –
Znal: V slastech žije v kruhu milovníků
a bez dítěte mladý život maří!
Na „Šiř haširim“ vzpomněl, na ty řádky,
jak pod jabloní ve klín vášně sladký
kles’ Šalamoun, vším, vším už zhrdající...
Na „Otčenáš“ svůj vzpomněl. – Nechať svět
jej zapomene! – Kéž jen dětský ret
by šept’ mu slovo „Otče“ sladce znící!...
A tisk’ by dítě k unavené hlavě,
na hruď, kde předtucha tkví smrti pouhá;
zřít v černý zrak ten, těkající hravě,
dnů opuštěných ukrytá je touha.
A ženě, jíž zřel na dno duše právě,
té padlé, pro niž v chrámě místa není,
by dal své velké, svaté odpuštění –
pro dítě! – Jak by miloval je žhavě!
A třeba věděl, že to malé robě
dědictví matky nésti bude v sobě,
že kal a hřích je schvátí za krátko –
A třeba věděl, jeho moudrosť celá
že by je k dobru vésti neuměla –
přec hýčkal, líbal by to robátko!...