Žen šest měl David král. – Mdlým okem lísal chtivě
se k nožkám Betsabé. Stál v bitvách její muž –
král v šiku prvním dal jej odpraviti lstivě.
Na loži královském pláč vdovy stichne už.
A velký Salomo, dar vzácný, důvtip skvělý
při stavbě chrámové i četné volbě žen.
Stan bohu dostavěl, už rozkošemi zmdlelý,
syt vůní života, z nichž vála marnosť jen.
Potomkem králů těch byl Kristus. V krvi svojí
jak tajné dědictví jich vášní stopy měl.
Však žezlo vůle své zdvih’ vášní nad příboji –
„V dál odstup, démone!“ – v svém majestátu děl.
Když démon pohlaví jej lákal dnem i nocí,
v poušť vrh’ se, rdousil jej v své duše propastech.
Jej zdeptav do prachu, král ducha byl svou mocí,
však poznal nejtěžší boj z lidských bojů všech.
V tom boji nesmírnou mřel láskou v kruté muce:
Ta, těla zbavena, jak slunce svítila!
On po kom’s rozpínal své touhou schřadlé ruce, –
mřel láskou k člověku, jejž bída ničila.
V tom boji obrovské své duše sestoup’ ke dnu,
zřel, kde má kořeny vše bída odvěká.
Nes’ mnoho myšlének – však nejjasnější jednu:
Vše poznat, odpustit, je cílem člověka.
Ve drahou Galilej nes’ velké dumy svoje,
tak plné čistoty, tak vyšlé z hluboka.
Po krvi Mojžíš práh’. On pro lásku jde v boje
a v lásce veliké vždy bude bez soka.