Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý,
v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst
a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli
svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist....
Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily
svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst,
že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí,
by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. –
A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem:
jen okna blýskají se z mračné omítky,
z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky.
Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou
smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem,
a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou...