Nač dlouhé to čekání? V tesknící roviny
kdy počnou zas zvony děl s vrchů své hrany hřmít?
– Proud krve tak zkažený, malátný, nečinný
teď měl by se z nesčetných ran už lít! –
A strmí tu pochmurný vrchů sbor půlkruhem,
hrom sterých děl skalnými svahy by nezachvěl.
– Až děla se uhnízdí za jich lem,
je teprve tisíc hlav cílem jich střel!
– Ó bojovné, raněné nic! Zem prosáknout krví nech
a bude-li v zemi bít děravá, třeštící lebka
a nehty tvé v prsti rýt v palčivých bolestech:
v tvé uši ti vnikne prsť změklá a hebká.
Sluch zamkne se pevně krvavou hrudou,
v sen záchvěvy země tě kolébat budou.