Sentimentální bestie má bílá,
rci, kolik asi věků spínala’s
své zkrvácené drápy k modlitbě
a kolik věků ztrácel výpar krve
se v dýmu vonném u oltářů božích?
Sentimentální bestie má bílá –
po nekonečné řadě vraždění
kdo, těžce tebou uražen, tě vyzval
v ten běsný souboj japonského rázu?
Svým spárem pytváš sprahlé nitro své,
ze hrudi rveš si svoje srdce vilné,
vždy hlouběj, hlouběj břitký spár se vtíná,
v kouřící krvi spočívá tvá hlava
jak na polštáři teplém. – K nebesům
se upřel ztrhaný tvůj zrak – však div:
ze rtů tvých nezní žádná modlitba!
A to ti sluší, bestie má bílá.
Vznešený fantom, z dum tvých vztyčený
ideál odvěčného majestátu,
v nějž věřila’s a jejž jsi naposled
urážet, kopat počla v šklebném smíchu: –
ten, před tvým zrakem zmíraje, tě vyzval
v ten běsný souboj japonského rázu.