Dvě písně mám já z duše rád...
Ta jedna Marseilleusa jest,
hlav sťatých slyším temný pád
a z krve vidím růže kvést.
A cítím divě kolotat
svou krev a slyším zbraní chřest
a chtěl bych u guillotin stát,
kol hrdla katů řetěz plést.
Však náhle cosi zasténá
v mém nitru: v mlhách zvoní v sluch
mně marche funèbre Chopina.
Těch zvuků tak je pln můj duch –
toť z půlnoci těch mračných tonů
zakletá vzdychá duše zvonů!