Tkví v duši mojí divný strach,
vždy bdělý, slouchající, čilý,
a často lednou rukou sáh’
mně k srdci v nejžhavější chvíli.
S tím strachem boj – je moje žití.
Mé hříchy, vášní vlnobití,
mé vzdory – pouze řetěz byly,
jímž rád bych strachu hrdlo stáh’...
Jakási bolesť dávná, šedá,
se chvěje v něm jak tichý kvil...
Já strach ten zdědil od praděda.
On, ztýraný rab, pána sbil –
a v duchu zře svou šibenici,
kles’ ve klín vášně – naposled...