To byla žena, pravá žena!
I vyčetla mžikem z hloubi mých zraků,
že krutě mne počalo mrazit v mé duši,
i přikryla duši mou pláštěm své vášně,
starým a teplým pláštěm své vášně.
Oh, věděla dobře, jak chudým darem
ten vyrudlý plášť dávno obnošený
a jak se hodí jen pro duši zimomřivou,
však dala mi jej s dětinnou účastí
a s úzkostnou péčí mladistvé matky.
A viděl jsem ženy žebráků:
Na skloněných bedrách nosily v mrazech
své děti zhalené spoustou hadrů,
posledním zbytkem lepších časů –
a samy kráčely v tenounkém hávu,
že sotva jim přikryly nahotu vlastní:
šly, přívalem vichru šlehány ve tvář
a úžasem blbých a úsměškem sprostých. –
Takovou matkou byla mé duši.
Oh, proniklo ustydlou duši mou
poslední teplo... Však viděla
tmy závojem zářit mateřsky něžný,
nad chudým svým darem tesknící zrak!
Ó dárkyně dobrá, bosou nohou
a s nekrytou hlavou ve vichřici
jak půjdeš zasněženou plání
a úžasem blbých a úsměškem sprostých? –
I duše má s pohledem vyčítavým
tvůj hodila ve prach vyrudlý plášť.