V ty chrámy, bože, hleď, jenž pomstou zuře lítě
jsi s nebe v Sodomu vrh ohnivý svůj zmar,
kde člověk zoufaje, hnus před člověkem cítě
a šílen se zvěří své vášně sdílel žár. –
Zda zvířat poroba Tě jala odvěká,
pod kyjem člověka řev stálých utrpení –
a přeješ chrámům těm, kde pro zvěř zkázy není,
kde člověk otrávit smí krev jen člověka?
A přece: ke slovu se zde to zvíře hlásí,
jež z loktů člověka chtěl’s vyrvat na vše časy!...
Zde – údy spletené, směs ohňů, na rtu ret
a rozžhavený vzdech a zvířecí pln síly,
jak za zmar Sodomských by se ti hrdě mstili,
ti v křeči metají tvé ohně k nebi zpět!