Ó myriady nahých nervů
šlehaných vichrem, roztřepených,
se třesou mrazem vlastní krve,
co nerv, to muka.
Ó nahých nervů myriady,
vy pavučiny rozepjaté,
jak čile v tmách jste ještě včera
chytaly rozkoš?
Vy pavučiny rozepjaté,
se mocnou touhou zachvíváte!
Smrť bílou byste chytly rády –
a ona váhá.
Zrcadla jak vyleštěná
kalužiny ledné, rudé
po planině rozesety;
tisíc vytřeštěných zraků
v zrcadla ta němě zírá.
Ale div: zde žádná ruka
nepohne se, nezdvihne se
kroutit dlouhé, černé kníry!
Tisíc vytřeštěných zraků
do zrcadel němě zírá.
Ne, ty oči čtou a čtou jen,
čtou ve vlastních stuhlých tazích,
zda v nich ostrým písmem vryta
obžaloba neúprosná –
skromný odkaz zlatým trůnům.
A ty oči čtou a čtou jen,
zda v tom písmu dosti síly,
aby mohlo hřímat zemí,
kterou bude zasypáno –
hřímat nad vrcholy trůnů.